Severní Korea očima Milana Bureše
Severní Korea očima Milana Bureše
Když jsem poprvé řekl, že jedu do Severní Koreje, většina lidí si myslela, že si dělám legraci. Někteří mě varovali, jiní mi záviděli, ale nikdo nezůstal lhostejný. Protože Severní Korea je synonymem tajemství, uzavřenosti, kontroly. Málokdo ví, co se tam skutečně děje. A právě to je důvod, proč jsem se tam vydal. A proč vás na své přednášce chci vzít s sebou – alespoň prostřednictvím příběhů, fotek a vlastních zážitků.
Nečekejte cestovatelský „ráj“ ani dobrodružství ve stylu motorky a stanu. Cesta do KLDR je jiná. Omezená, řízená, organizovaná. Ale o to silnější. Každý krok, každé setkání, každý pohled za záclonu – to všechno má váhu. V zemi, kde se nesmí nic „jen tak“, má význam i ticho.
Proč jet do Severní Koreje? A proč o tom mluvit?
Tahle otázka mi byla položena nesčetněkrát. „Proč tam vlastně chceš?“ A má odpověď? Protože jen zblízka pochopíte, jak složitý je svět. Protože mezi černou a bílou existuje i šedá – a právě v ní leží Severní Korea.
Nejel jsem jako propagátor režimu, ale jako pozorovatel. Chtěl jsem vidět to, co je dovoleno ukázat, a všímat si i toho, co zůstává skryté. Chtěl jsem mluvit s průvodci, kteří nikdy neopustili svou zemi. Chtěl jsem stát pod 20metrovou sochou vůdce a přitom si uvědomovat, jak rozdílné jsou naše světy.
Na přednášce vám nebudu říkat, co si máte myslet. Ukážu vám, co jsem zažil. A nechám vás udělat si názor sami.
Pchjongjang – kulisy dokonalého světa
Cesta začíná v Pchjongjangu. Hlavním městě, které působí jako divadelní kulisa. Široké bulváry, monumentální sochy, čisté ulice bez odpadků – a lidé, kteří vypadají, že plní svou roli dokonale. Ale stačí se podívat blíž a vidíte detaily, které se do propagandistického obrazu nevejdou.
Pchjongjang je výkladní skříň režimu. Jen sem smí cizinci, jen zde se ukazuje „úspěch“ socialistického státu. Navštívil jsem metro s mramorovými nástupišti, školu, kde děti hrají na housle už od pěti let, i „dělnické muzeum“, kde nechybí ani voskové figuríny rolníků usmívajících se na věčnost.
Ale zároveň jsem vnímal prázdné hotely, ticho na ulicích, pohledy průvodců, kteří vědí víc, než smí říct. A pochopil jsem, že i mezi rigidními pravidly je možné najít lidskost.
Demilitarizovaná zóna – kde ticho střílí
Jedním z nejpůsobivějších momentů celé cesty byla návštěva DMZ – demilitarizované zóny mezi Severní a Jižní Koreou. Místo, kde se díváte přes hranici do „jiného světa“. Stojíte pár metrů od jihokorejských vojáků, ale nemůžete se k nim přiblížit. Fotit se smí jen z určitých úhlů. A nad tím vším visí pocit mrazu v zádech – nejen kvůli přítomnosti vojáků, ale kvůli historii, která zde doslova visí ve vzduchu.
Průvodci zde vyprávějí příběh „americké agrese“ a „hrdinné obrany“ severu. Ale když se jich zeptáte na osobní názor, přichází ticho. Ticho, které říká víc než slova.
Život mimo hlavní město – co vidět lze a co zůstává za zdí
Cestování po Severní Koreji znamená řídit se striktním itinerářem. Všude jdete s průvodci, nic se nesmí fotit bez povolení, nesmíte mluvit s běžnými lidmi, nesmíte nikam „jen tak“ zahnout. A přesto – když cestujete mezi městy, z autobusu zahlédnete realitu. Šedé domy, děti v gumácích, pole obdělávaná ručně, vlaky, které stojí bez pohybu celé hodiny.
Navštívil jsem města Kaesong a Nampo. Kaesong leží blízko hranice s Jihem a je paradoxně městem s nejvíce zachovanou tradiční korejskou architekturou. Nampo naopak působí jako přístavní zóna – důležitá pro ekonomiku, ale mimo oči běžného obyvatele.
Na přednášce se dozvíte, co vše „smíte“ vidět – a co se dá vytušit mezi řádky.
Lidé – úsměvy, naučené fráze i záblesky opravdovosti
Největší dilema cesty do KLDR? Vědomí, že vše, co vidíte, je pečlivě inscenované. A přesto – skrze masku často pronikne něco skutečného. Úsměv, který není předepsaný. Zájem o to, odkud jste. Zvědavost dětí, které vás nikdy předtím neviděly.
Můj nejhlubší zážitek? Rozhovor s mladou průvodkyní během večeře. Zeptala se mě, jak to vypadá u nás – a chvíli opravdu poslouchala. Pak se zarazila a přešla zpět do naučených vět. Ale těch pár sekund bylo opravdových. A právě pro ty chvíle stojí za to tam jet.
Proč přijít na přednášku o zemi, kam většina nikdy nepojede?
Protože Severní Korea je jako zrcadlo. Zrcadlo, které odráží nejen svět tamní, ale i náš vlastní – naše představy o svobodě, pravdě, o tom, co znamená být informovaný, o síle propagandy i tichém odporu.
Na přednášce vás čeká:
- realistický pohled na to, jak cestování v KLDR probíhá,
- fotografie a příběhy, které jinde neuvidíte,
- diskuse o etiketě, respektu a hranici mezi zvědavostí a senzací,
- i odpovědi na otázky, které vás možná napadly, ale báli jste se zeptat.
